V roce 2016 Hanka poprvé okusila pěší pouť. Minulý rok chtěla zažít něco podobného, ale v trochu větším měřítku. A tak dala výpověď, prodala vše, co měla a vydala se na 3500 km dlouho pouť z prahu svého domova. Cesta ji otevřela srdce a úplně změnila pohled na sebe a okolní svět.

Loučení s cestou u Antlantiku v Muxii.


Jaký byl tvůj první impulz a proč ses na pouť vydala? Bylo to spontánní rozhodnutí nebo dlouho plánovaná cesta?

Teď zpětně mám pocit, jakoby celý můj život a veškeré situace, které jsem prožila, směřovaly k téhle cestě. Už při plánování všechno tak krásně vycházelo a měla jsem veškerou podporu, jakou jsem si mohla přát. Měla jsem to v hlavě několik let. Předloni jsem šla Camino del Norte (poutnická trasa na severním pobřeží Španělska). Ta mi dala okusit z toho, co můžu prožít, ale v mnohem větší míře. Semínko bylo zasazeno a ve mě už jen klíčilo do velké touhy. Tehdy jsem ale měla jen tři týdny dovolené, tudíž jsem nestihla cestu dokončit.

Minulý rok jsem tedy dala výpověď, prodala vše, co jsem měla (auto, lyže, snowboard,..) a vyrazila na cestu, dlouhou 3500km.

A nejdůležitější impulz byl asi ten, že jsem chtěla najít samu sebe, ať to zní jakkoli jako klišé. Chtěla jsem zjistit kdo jsem, nebo spíš, kdo nejsem. Co chci, nebo co nechci. Chtěla jsem najít svůj vnitřní mír a naučit se být šťastná sama se sebou, abych jednou mohla být partnerka, kamarádka nebo matka, o kterou se bude moct člověk opřít.


Na Svatojakubskou pouť se dá vyrazit z několika míst. Odkud jsi startovala ty?

Vyšla jsem přímo ze svého domova, respektive z bytu svých rodičů, na západě Karlovarského kraje. Pokračovala jsem pak přes nádheru hlubokých lesů. Přes bavorskou a švábskou část Německa, Švýcarsko, Francii a Španělsko :-).

Nejvyšší bod a zároveň převýšení na švýcarské části svatojakubské cesty Hagenegg s výhledem na Haggenspitz a Kleiner Mythen.


Jak dlouho ti cesta trvala?

5 měsíců a 19 dní do Santiaga de Compostela. Pak jsem ještě pár dní trávila u Atlantiku “na konci světa” ve Finesteře a také v Muxií. A autobusem dojela do portugalského Porta a Fátimy, kde jsem také pár dní pobyla.


Spoustu lidí od takové cesty odradí strach o svoji bezpečnost. Jaký na to máš pohled ty, když už jsi prošla sama část Evropy pěšky?

Před samotnou cestou jsem samozřejmě měla spousty otázek a obav. Cesta mi ale ukázala, že se opravdu není čeho bát. Co si nesete v sobě, ve svém srdci, zhmotňujete do prostředí, které vás obklopuje. A mě obklopovala příroda, zvířata a úžasní lidé. Cesta mi ukázala, že na světě je stále spousta lásky a lidí, kteří mají srdce na dlani i přesto, že vás znají jen pár minut. Takže moje prvotní obavy z uprchlíků a divočáků, vzaly za své, během prvních pár dní :-).

Podvečerní odpočinek po dlouhém horkém dni ve španělské Mesetě.


Nastala v průběhu tvé cesty nějaká krizová situace nebo moment, kdy sis říkala, že cestu nedokončíš?

Krizových momentů bylo samozřejmě víc, ale žádný nebyl tak zásadní, aby mě zlomil a donutil cestu vzdát. V podstatě mě to asi ani jednou nenapadlo. Nejtěžší byly první kilometry, první dny, první potíže a pak zjistíte, že se vždy všechno nějak samo vyřeší. Že na každý problém existuje řešení. Stačí nedělat nějaký zásadní rozhodnutí v první moment, ale počkat si, snažit se uklidnit, zhluboka dýchat, klidně si pobrečet, jakkoli ten strach, stres či přetlak vypustit. Pak se vám ten problém bude zdát mnohem menší, než v prvních chvílích.

Promočená až na kost, pár kilometrů za Ženevou, již ve Francii.

Každý prožitý problém vás do budoucna neskutečně posílí a vy se zpětně na něj už nekoukáte jako na problém, ale naopak jako na příležitost, jak sami sobě dokázat, že jste člověk, který se hned tak nevzdá. Já jsem si před cestou v mnoha věcech vůbec nevěřila.

Moje sebevědomí bylo celkem mizerný. Ale cesta mi pomohla vystavět vlastní základy,

na kterých můžu budovat dál svůj život a už vím, že po tom, co všechno jsem na cestě zvládla, ze mě udělalo silnou holku a dokážu to opravdu ocenit. Každý má své hranice jinde a myslím si, že je důležité se vzájemně nesrovnávat, ale oceňovat to, co jsme sami za sebe dokázali, ve svém vlastním měřítku. Takže i kdyby přišla situace, která by mě donutila to otočit zpět domů, nebrala bych to jako prohru, ale právě jako poznání svých hranic.


Naopak, co považuješ za nejlepší věc, která se ti na cestě stala?

Sama cesta. Dala mi největší dar. Naučila mě milovat sebe samotnou, 100% se akceptovat se vším, co je mojí součástí. Nebýt k sobě kritická, ale prostě se mít ráda. Od toho, se podle mojí zkušenosti, odvíjí všechno. Jakmile jsem prošla touto změnou, začaly se dít zázraky. Otevřelo se mi srdce a naplnilo se láskou ke všemu a všem okolo mě. Nejenže mě cesta naučila bezpodmínečně milovat, ale taky mi ukázala, jak věřit. Jak se plně oddat a věřit proudu života. Jakmile jsem se pustila otěží a potřeby mít vše pod kontrolou a naplánované, bylo mi každý jednotlivý den ukázáno, že “vesmír” přesně ví, co dělá. Moje oddanost a důvěra byla odměněna každodenními zázraky v podobě skvělého počasí, chutného jídla, krásných míst na spaní, dech beroucích výhledů, úžasných setkání s lidmi i zvířaty. Dělo se spousty zázraků a magických situací. Už je jen na mně, jak to, co jsem se během cesty naučila, budu dál využívat v běžném životě.

Azurové Lungerersee s výhledem na Alpy.


Jak to tam funguje mezi lidmi?

První dvě třetiny cesty jsem byla spíš sama s přírodou, a asi tak od půlky Francie bylo víc a víc lidí. Španělsko už bylo hodně frekventované. Nejdřív jsem se s tím dost prala a chtěla jsem zpátky do hor, být zase sama, což byla situace, které jsem se před cestou neskutečně bála. Před cestou pro mě bylo nepředstavitelné být někde sama, nevědět co bude, spát sama venku . Teď jsem po tom prahla.

Větrná a úchvatná krajina ve francouzské části Aubrack, která připomíná divoký západ, s poutníky ze Švýcarska, kteří každý večer rozdělávali oheň, na kterém vařili neskutečné dobroty.

Ale když jsem s tím přestala bojovat a situaci jednoduše přijala, protože změnit jsem ji stejně nemohla, začala jsem být zase šťastná. Protože už jsem věděla, že ten klid je ve mně. A můžu ho mít, kdykoli budu chtít. Záleží jen na mně. Být v “zenu” uprostřed lesů, není zase až tak těžký, ale udržet si ten klid, nadhled a upozadit ego mezi lidmi, to je výzva. A na to mě cesta připravila. Každý jednotlivý člověk vám nastavuje zrcadlo, a tak jste na cestě k nejrychlejšímu růstu. Žít vědomě je velká dřina. Rozhodnout se být šťastný je těžká práce, ale jakmile to jednou zakusíte, chcete to znova a znova :-).

A jako já, tak i ostatní poutníci prožívali své vnitřní boje.

Potkala jsem spousty lidí, kteří někoho ztratili a přesto kolem šířili světlo a lásku. Protože právě ta láska, Vám i v tom smutku, pomáhá každý ráno vstát a jít dál. Pak tam byli lidi, pro které to byl “pouze” trekový výlet. Byli tam lidi, kteří si celý den povídali, lidi, kteří šli celý den v tichu. Byli tam poutníci na kole, na vozíčku, běžci, mladí, staří, lidi z celého světa. Každý byl jiný a každý si v tom svým batohu nesl svá břemena. Ale myslím si, že všichni jsme měli jedno společné. Naději. A proto jsem si tuhle cestu pro sebe pojmenovala “cesta naděje”.


Kolik průměrně vážil tvůj batoh a co tvoje tělo na tuhle fyzickou zátěž?

Na začátku cesty zhruba 15 kg. Z toho 2 kg voda a 4 kg zásoby jídla. Během cesty jsem se zbavila pár věci a váhu stáhla na 10kg s vodou, ale s minimálními zásobami jídla. Přeci jen jsem nešla žádnou odlehlou divočinou :-), nebylo tedy nutné tahat na zádech tolik kil s jídlem. Samozřejmě pár “bolístek” jsem měla. Puchýře, sem tam bolesti zad, kyčlí či kolen. Všechno se dalo v pohodě zvládnout, a když tělo řeklo dost, prostě jsem někde zůstala pár dní. Ve Švýcarsku jsem zůstala pět dní v klášteře a pomáhala tam s čím bylo potřeba, za jídlo a postel. Ve Franci jsem byla zase 14 dní v jedné ubytovně pro poutníky, kde jsem opět dělala za jídlo a postel, co bylo potřeba. Díky cestě znám své limity, poslouchám svoje tělo a vím, kdy mám dost. Taky mám spoustu přátel na celý život – po celém světě.

Moje oblíbené jídlo a nůž.


Jak si cestě řešila jídlo, tekutiny a spaní?

O vodu jsem většinou žádala lidi, když jsem došla do nějaké vesnice. Měla jsem i čistící tablety, ale ty jsem nikdy nepoužila, vždy jsem alespoň jednou za den narazila na nějaké obydlí. Když jsem došla do větších obcí, tak třeba na hřbitově nebo na veřejných záchodcích, v hospodě atd.

Měla jsem plynový vařič, takže jsem si ráno vařila čaj a třeba ovesnou kaši s medem, ovocem atd. Co zrovna bylo po ruce. Nebo jsem si kupovala pečivo, ovoce, zeleninu, sýry, salámy a spouuuuustu čokolády. Potom víc na jihu už bylo hodně ovoce, takže jsem během dne nasbírala na zemi celkem slušnou zásobu :-). Nebo jsem se kolikrát taky ptala farmářů a nikdy mě nikdo neodmítl.

Většinu cesty jsem spala pod širákem. Měla jsem spacák, karimatku a pončo. Když pršelo, vždy se mi podařilo najít nějaký provizorní přístřešek. Například ve Švýcarsku jich bylo dost. Také jsem spala na hřbitovech, kde většinou byly střechy u vchodů do kostela. Několikrát jsem žádala o nocleh na farách nebo u místních lidí, farmářů, a tak podobně. V Bavorsku ke mně dokonce párkrát přišli lidi sami od sebe a nabídli mi střechu nad hlavou. No a ve Španělsku už je téměř na každém kilometru poutnická ubytovna za pár euro.

Pár kilometrů za německým Bad Kötztingem a spaní na valníku pod střechou.


Jaké byly tvé pocity, když jsi dorazila na konec cesty?

Stejné jako každý den před tím. V tomhle případě opravdu platí, že sama cesta je cíl. Během cesty se toho stalo opravdu tolik a každý den na cestě byl tak silným a hlubokým zážitkem, že jeden den v Santiagu to těžko může přebít. Navíc je to neskutečně turistické město. Ale pravda je, že při mši v katedrále sv.Jakuba,

když kněz hlásil, že jedna dívka z Čech dnes dokončila svou pouť, nahrnuly se mi slzy do očí.

A když 10 pomocníků rozpohybovalo tu známou kadidelnici přes celá dvě křídla katedrály, asi jsem opravdu cítila symbolický konec cesty. Ostatně jsem šla ze svého domu ke sv. Jakubovi, on mě celou cestu provázel, ochraňoval moje kroky. Každý den jsem se k němu modlila a nejen k němu. A když jsem ho v katedrále objímala, brečela jsem. Takže jo, vlastně jsem asi byla dojatá :-). Ale opravdový konec cesty pro mě nastal až u oceánu, a tak jako to už dělali Druidové, nahá jsem se vykoupala v oceánu a obrodila se tak do nového života. Energie toho oceánu je opravdu silná a během cesty se vám neskutečně zbystří všechny smysly, všechno najednou vnímáte mnohem intenzivněji. Právě tady mi moje tělo, duše i srdce řekli, že jsem u konce své životní poutě. A rozhodla jsem se do Portugalka už dál nejít, ale dojet autobusem. Ale příběh tady ještě nekončí. Do portugalské Fátimy jsem ještě musela dopravit jednu modlitbu paní Geneviéve, kterou jsem potkala ve Francii.

Vlevo: Jeden den chůze před Saint Jean – Pied de Port ve Francii a poslední osamocená noc s výhledem na Pyreneje. | Vpravo: Katedrála sv. Jakuba v Santiagu de Compostela.


Doporučila bys podobnou cestu ostatním? Kdybys jim mohla dát 3 zásadní tipy, které by to byly?

Rozhodně doporučila. Ne každý má potřebu podniknout takovou cestu nebo něco ve svém životě měnit a každá cesta každého jednotlivého člověka je právě pro něj ta správná. Jen bych určitě ráda všem řekla: “Nebojte se postavit svým strachům, které vám brání následovat svoje srdce. Mít strach je přirozený instinkt a je správné, že ho cítíme, jen je dobré si uvědomit, že jsme silnější, než si myslíme, a že to, co nám život přináší je proto, že jsme opravdu schopni to zvládnout. I když se nám něco nepovede, je to prožitá zkušenost. Dělat chyby je super, když se na ně nekoukáme jako na chyby, ale jako na příležitost k poučení a k posílení. Naše chyby v minulosti tvoří naši přítomnost a osobnost, jsou naší součástí. Díky nim jsme tím, kým jsme. “


Plánuješ v brzké budoucnosti něco dalšího, nebo podobného? Pokud ano, kde to bude?

Já žádný plán, v tomto směru, nemám, ale vím, že život ho má, a tak si počkám, co mi přinese. Vím, že to bude zase něco báječného :-).

Momentálně těším na jaro a na to, až si pro začátek sbalím krosnu a alespoň na víkend vyrazím do lesů.


Hanko, děkujeme za skvělý a inspirativní rozhovor. Přejeme ti hodně štěstí a krásných zážitků na další cestách.

I já vám moc děkuji za příležitost sdílet svoje zážitky z mé, zatím, nejúžasnější cesty :).