Sjet sever: můj první bikepacking

Bikepacking je minimalistický přístup k cykloturistice, díky kterému se i s naloženým kolem podíváte i do náročnějšího terénu a na mnohem zajímavější místa než s těžkými brašnami. S kolem je to jako s batohem – když se vám podaří zabalit na lehko, tak si užijete i technické traily, bez problému zvládnete i náročná stoupání a dostanete se mnohem dál. Na týdenní cestě si bohatě vystačíte s lehkými beznosičovými brašnami, pár kusy oblečení a lehkým vybavením na spaní v přírodě. Jak začít s bikepackingem jsme probrali již minule – nyní vám povyprávím, jak vlastně můj první bikepacking dopadl, na jaké záludnosti jsem po cestě narazil, a co mě na něm vlastně tak dostalo.

Hřebeny severu

Hory českého severu mě fascinovaly již od dětství. Na výpravách do Krkonoš, Jizerek a Orlických hor jsem se naučil chodit i jezdit do kopce a zamiloval jsem si daleké výhledy do krajiny. Při zkoumání map jsem si přitom vždy představoval, jak by se daly propojit v rámci jednoho dlouhého treku. Pak jsem ale začal poznávat vylidněné hory Skotska, Norska i jižní Evropy a představa několika týdnů chození po našich značně přelidněných hřebenech mě lákat tak trochu přestala.

Letošní jaro mi ale stejně jako mnohým z vás přineslo řadu změn. Plány na stěhování za moře a putování po dalekých pohořích se vzdálily, a mě nezbylo než na chvíli obrátit pozornost zpět k naší kotlině. Jako zarytý milovník severu jsem se však od dobrodružství nenechal odradit, a místo výprav do skandinávských, skotských a kanadských pohoří jsem se rozhodl oprášit mapu našich severních hřebenů. Pro tentokrát jsem ale batoh hodil do kouta a pustil se do skládání kola – karanténní trudomyslnost jsem se rozhodl překonat důkladnou přípravou na můj první bikepacking.

Jak naplánovat trasu

Spousta dobrodruhů se na svých výpravách řídí výhradně jakýmsi záhadným vnitřním kompasem. Já jeho existenci sice nepopírám, ale zároveň se řídím heslem, že půlku dobrodružství lze prožít už nad mapou. Dlouhé zimní večery jsem proto trávil klikáním svého přejezdu do map. Cíl byl jasný – držet se co nejblíže hřebenům podél naší severní hranice od Českosaského Švýcarska až po Šumperk a po cestě se co možná nejvíce vyhýbat asfaltu.

Realita samozřejmě už tak růžová jako linie v mapě nikdy není, a proto jsem si užil i nezbytnou porci tlačení, nošení, a to jak do kopce, tak i z kopce. Skvělým zdrojem, který napoví, kam všude a s jakými obtížemi se s kolem můžete dostat, nejsou jen Mapy.cz, ale i Cykloserver, který nabízí klasifikaci povrchů, díky které snadno zjistíte, kde na vás čeká lahůdka v podobě vypečeného enduro sjezdu, a kde si naopak odpočinete na pevném povrchu. Na výpravy do odlehlejších oblastí, kde na vás na každém rohu nečeká zásuvka, se hodí mít samostatnou GPS navigaci. Já si pro tentokrát vystačil s chytrým telefonem.

Ať už používáte jakoukoliv metodu navigace a plánování, tak si hlavně připomeňte, že dobrodružství začíná vždy „tam kde žijí lvi“. Nedržte se své naplánované trasy příliš úzkostně. To nejlepší zažijete, když neplánovaně odbočíte na lákavý trail, nebo dáte na radu místních a vyrazíte objevovat nějaká zapadlá zákoutí stranou turistického ruchu.

A co bude k jídlu?

To je otázka, které se ani při bikepackingu nevyhnete. Každý, kdo už zkusil na kole ujet nějakou delší vzdálenost, jistě okusil, zač je to ho tzv. „hlaďák“. Abyste se tomuto cyklistickému deliriu vyhnuli, je třeba během dne potřeba pravidelně doplňovat cukr i všechna další zásadní paliva.

Zásoby musíte přizpůsobit vašemu plánu – záleží na tom, zda míříte někam mimo civilizaci, kde si s vlastními zásobami musíte vystačit někdy až několik dní, nebo jestli se budete toulat poměrně hustě osídlenou krajinou, kde nakonec vždy na nějaké to pohostinství či obchod narazíte. Na svou první cestu jsem se zásobil jen kupou sušeného ovoce a vločkami na snídani a všechna ostatní jídla jsem tankoval v hospůdkách při cestě. Ideální šance porovnat kvalitu borůvkových knedlíků napříč naším severem (vítěze možná jednou prozradím).

Jídlo na bikepacking i vícedenní treky na lehko musí splňovat téměř nemožné – mělo by být zároveň lehké, skladné, a co nejvýživnější. Pokud se chystáte z vlastních zásob i vařit, tak se vyplatí investovat do ultralehkého nádobí z titanu a zvážit, zda plyn nevyměnit za skladný lihový vařič. Mimo minimalistického proviantu však rozhodně neváhejte i sem tam doplnit nějaké pořádné jídlo – po druhém dni v sedle vám guláš se šesti přijde jako lehká svačina.

Čas vyrazit

• Nový bor -> Severní
• km: 65 – stoupání: 1200 m / sjezd: 1160 m

Poslední přípravy, pár hodin spánku… Kolem poledne malátně vystupuji z vlaku v Novém Boru a neochotně šlapu do prvního kopce. Krajina se houpe od sopek Českého středohoří, přes chlad Českosaského Švýcarska, až po bohem zapomenutý šluknovský výběžek. V polích potkávám partu cykloturistů naložených masivními brašnami. Nevěřícně si obtěžkávají mé kolo – najednou mi v porovnání s jejich snad třicetikilovými monstry vůbec těžké nepřijde. Po parném a ospalém dni konečně přichází poslední sjezd. Pouštím brzdy a užívám si nával adrenalinu při letu podvečerním lesem. Letmo sáhnu do kapsy pro telefon, abych překontroloval, kde to vlastně jsem… aha, není tam. Po zběžné prohlídce brašen zjišťuji, že jsem v posledním kopci nevyklepal jen mobil, ale i bundu a boty.

Hystericky pobaven tlačím zpět do kopce. K vlastnímu údivu postupně nacházím vše, co jsem vyklepal. Do přístřešku dojíždím za tmy. Potkávám Ondru, co má za sebou nejeden poctivý bikepacking včetně legendární americké Tour Divide, do noci řešíme hory, traily, a vše co k bikepackingu patří. Konečně cítím, že jsem na cestě. Usínám a zdá se mi o hřebenech, které se přede mnou táhnou zdánlivě do nekonečna. Konečně jsem pochopil, jakou svobodu vlastně cestování na horském kole nabízí.

Tip dne: Než vyjedete, nezapomeňte si zapnout všechny kapsy a přezky. Možná si pak nebudete muset hrát na houbaře jako já.

Kuřecí odysea

• Severní -> Oldřichovské sedlo
• km: 90 – stoupání: 1290 m / sjezd: 1220 m

Čeká mě dlouhý den, a tak vyjíždím už za svítání. S Ondrou si popřejeme šťastnou cestu a už frčím proti srsti několika horizontům na jih vstříc hřebeni Lužických hor. Tady konečně přichází terén, pro který jsem si přijel. Lehce naložené kolo je na trailu poslušné, ocel pruží, jak má, a zvládám s ním i několik pikantních kamenitých pasáží. V patách se mi po chvíli objeví poctivá bouřka, se kterou závodím až do podhůří Jizerek. Z parného letního dne je v mžiku podzim a já konečně nadšeně vytahuji z nepromokavého vaku na řídítkách vybavení do deště.

Závodím s časem – dnes to jelo tak dobře, že mám šanci stihnout daleko široko vyhlášenou hospodu U Kozy v Oldřichovském sedle. Třešničkou na dortu, ještě předtím, než do mého cyklistickým hladem sužovaného těla spadne pár piv, kofol a půl pečeného kuřete, je závěrečné technické stoupání lesem. Přežil jsem, nacpal jsem se a procházím se skalami Oldřichovského sedla. Skoro nevěřím, že jsem se dostal až do Jizerek. Slunce téměř kýčovitě zapadá mezi skály a já spokojeně lezu do spacáku.

Tip dne: Bude pršet, šikne se lehká membránová bunda, a když nečekaně přijde zima a bahno, tak i nepromokavé ponožky.

Jak jsem brodil do Polska

• Oldřichovské sedlo -> Horní Mísečky
• km: 65 – stoupání: 1570 m / sjezd: 1040 m

Jizerky jsou díky svým hřebenovým „silnicím“ vyhlášené jako hory cyklistů a běžkařů. Ráno načínám přejezd Jizerek nádherným a nekonečným sjezdem po Viničné cestě a pak stejně tak nekonečným tlačením zpět na hřeben. V každém vyhlášeném bufetu dám alespoň kofolu a koláč, a na glykemické vlně se tak snadno vezu až k osadě Jizerka, kde plánuji pokračovat přes hraniční most do Polska. Jenže chyba lávky. Doslova. Most přes Jizeru se stihl od zimy propadnout, a tak mi nezbývá než i s kolem přebrodit. Moje radost z letošní celkem příznivé hydrologické situace opadá, když s kolem nad hlavou v půlce řeky zjišťuji, že tam, kde bývalo vody nad kotníky, je teď po kolena.

Hloučky českých i polských turistů si nadšeně sedají do první řady, vytahují svačiny a fotoaparáty a sledují můj lítý boj s proudem. Po pár napínavých chvílích se ale dostávám na druhou stranu a poté, co se nevyžádaní fanoušci konečně rozprchnou, si dopřávám ledovou koupel. Pak už jen další úprk před bouřkou skrz Polsko do Harrachova a nekonečné stoupání na hřeben Krkonoš podél vodopádů Mumlavy.

Tip dne: Na bikepacking potřebujete nejen silné nohy, ale i umět plavat a pózovat na fotkách. Pak se samozřejmě hodí ultralehký ručník.

Krkonoše, Vraní hory a postapokalyptické Polsko

• Horní Mísečky -> Adršpach
• km: 85 – stoupání: 2070 m / sjezd: 2570 m

Dnešek je ve znamení výškových metrů – na lačno začínám sešupem do Špindlu, pak nekonečně stoupám na Výrovku a sjíždím do Pece na vydatnou snídani. Mnozí mě varovali, že Krkonoše a kolo dohromady nejdou… opak je pravdou, ale do rovnice je třeba zahrnout pořádnou fyzičku a dobré brzdy. Po snídani mě čeká další nálož klesání a stoupání až nad Žacléř, kde Krkonoše napojím rovnou na opuštěné Vraní a Jestřebí hory, které jsou vyhlášené těžkými, ale nádhernými přírodními traily. Takhle jsem si bikepacking vždy představoval – chvíli svištím z kopce hustým lesem, pak se modlím v prudkých kamenných pasážích, bahně a užívám si terénu, který zvládne jen MTB. Samozřejmě se to neobejde bez spousty tlačení, nošení a neustálého hledání cesty po zapomenutých pohraničních stezkách.

Při jednom sjezdu ale vyklepu naprosto zásadní šroub z řadící páčky. Po chvíli zoufalství mi dojde, že řešení je přímo přede mnou. Páčku snadno přichytím zázračnou páskou, kterou jsem si před odjezdem pro jistotu namotal na horní rámovku. Legendy nelhaly – opravdu spraví vše. Zbytek cesty do Adršpachu se vinou nastupujícího „hlaďáku“ stává vskutku psychedelickým zážitkem. Z posledních motám nohama vybydleným polským pohraničím, kde mezi pobořenými domy stojí nablýskané kostely, tam kde měl být asfalt je makadam, tam kde měla být cyklostezka je trail. Konečně Adršpach. Nezřízeně se cpu několika chody jídla, potkávám kamarády a dlouho do noci se smějeme nad půllitrem.

Tip dne: Čím zajímavější bude terén, tím víc vám toho z kola upadne. Naučte se základní servis, pořiďte kvalitní nářadí, a hlavně nezapomeňte pořádnou nálož univerzální pásky (duct tape).

Orlické dálnice

• Adršpach -> Pastviny
• km: 105 – stoupání 1750 m / sjezd 1740 m

Včerejší kombinace nastoupaných metrů a vypitých piv posunuje můj odjezd nebezpečně k poledni. Po návštěvě cykloservisu v Teplicích, kde kolu dopřávám nové brzdové destičky, spěchám a šlapu nonstop až do Orlických hor na Šerlich. Z Orliček si pamatuji jen nekonečné deprimující silnice na hřebeni a pekelnou žízeň, ze které mě naštěstí vysvobodila parta skautů. Přehoupnu se přes Anenský vrch a užívám si nekonečného sjezdu až k Zemské bráně.

Tip dne: Když vám dojde voda, musíte potkat skauty. Pokud ale náhodná setkání s junáky spoléhat nechcete, tak se hodí i větší hydrovak Platypus.

Konečně taky trocha turistiky

• Pastviny -> Šumperk
• km: 95 – stoupání: 1820 m / sjezd: 2040 m

Na závěrečný den mého prvního bikepackingu jen tak nezapomenu. Z podhůří pomalu stoupám až na Králický Sněžník, jehož úbočí protíná řada nádherných panoramatických cyklotras. Na jedné odbočce se ale rozhodnu vyslyšet volání divočiny. Na mapě to vypadá, že mou zvolná cesta v polovině končí, ale já si říkám, že stezku, co končí uprostřed lesa, jsem ještě neviděl. O to více mě překvapuje, když se tak asi o hodinu později doopravdy stane.

Chvíli koukám do mapy a nakonec usuzuji, že nejlepší bude kolo vytlačit po staré stezce o pár set metrů výš na turistickou stezku, a pak ho přes vrchol přenést až do míst, kde se cesta rezervací znovu napojuje na cyklostezku. Potkávám polského dědečka s kolem na zádech a společně se povzbuzujeme až na vrchol. Rozhlížím se do kraje a dochází mi, že dnes už dojedu do Šumperka a má cesta končí… Ještě než dojedu do cíle, je mi jasné, že bikepacking je jasná láska na celý život.

Dívám se zpět podél naší severní hranice a znovu se mi promítá celá trasa, kterou jsem tolik let plánoval, a kterou se mi letos díky bikepackingu konečně podařilo realizovat. Krájím poslední kilometry přes další dva horizonty, a pak už mě čeká gastrokolečko po mých oblíbených šumperských podnicích. Můj první bikepacking mi otevřel dveře do úplně nového světa, kde kilometry ani terén nejsou překážkou. Klimbám ve vlaku a sním o všech dalších výpravách, ránech v mlze na trailu a nocích pod hvězdami dalekých hor.

Tip dne: Při balení počítejte každý gram – až budete tlačit a nosit kolo lesem, tak vám to gramy spočítají. Hmotnost lze při bikepackingu ušetřit na základním vybavení, jako je karimatka či spacák, ale i na drobnostech, jako je ultralehké nádobí či dehydrované jídlo.

A to nejdůležitější na konec?

Teď už víte, co a jak si sbalit, i jaké překážky by vás při vašem prvním bikepackingu mohly potkat. To nejdůležitější je ale už na vás! Bikepacking není žádná věda – stačí jen vyslechnout volání cesty, nasednout na kolo a vyrazit… ona vás už dovede přesně tam, kam má.