Přes 6000 km po evropských trecích. S Markétou Dobešovou o dálkových přechodech

Markéta Dobešová je profesionální muzikantkou a první houslistkou orchestru Divadla J. K. Tyla v Plzni. Nenechte se ale zmást jejím povoláním a drobnou postavou, když má volno, nejraději nahodí batoh a zamíří do přírody, ať už na pár dní, nebo na týdny. Je také autorem turistického průvodce Krušnohorský kvérunk, který vůbec jako první stanovuje trasu pro pěší přechod Krušných hor. Společný rozhovor jsme chtěli původně zaměřit na její cestu z Osla do Trondheimu, když jsme ale zjistili, že za posledních 6 let nachodila po evropských trecích přibližně 6000 kilometrů, rozhodli jsme se změnit téma přímo na dálkový treking. Na delší přechody se vydává i několikrát ročně a nás fakt zajímalo, co ji na cesty tolik táhne, jak se připravuje, jaké jsou její návraty domů, strachy a krize.

Pokud váháte, kam příště vyrazit, můžete se inspirovat seznamem treků, které Markéta zvládla za posledních pár let. Celé reporty z některých přechodů si můžete přečíst na jejím čtivém blogu.

2014 – Traumpfad München-Venedig – přechod Alp z Mnichova do Benátek, 700 km

2015 – GR 20 – přechod Korsiky po hřebeni, 220 km

2016 – Haute Route des Pyrenées – přechod Pyrenejí od Atlantiku ke Středozemí, 880 km
           – Přechod Slezských, Oravských a Živeckých Beskyd, 160 km

2017 – Kungsleden – Švédsko, 450 km
           – Nordwaldkammweg a Thayatalweg – Rakousko, 350 km
           – Přechod Nízkých Tater – SK, 100 km

2018 – Přechod rumunského karpatského oblouku, 1200 km
           – Přechod Kremnických vrchů, Malé a Velké Fatry (Koruna Turca), 240 km

2019 – GR 221 – přechod pohoří Serra Tramuntana na Mallorce, 150 km
           – Cesta svatého Olafa z Osla do Trondheimu, 600 km
           – Přechod ukrajinských a části rumunských Karpat, cca 600 km
           – Přechod Arden, 200 km

Dle tvého blogu vyrážíš už od roku 2014 každoročně na delší trek. Co tě na tomhle způsobu cestování tolik baví?

Všechny ty cesty začaly mnohem dříve, když jsem byla ještě dítě. Čítala jsem Foglara, Vernea, později Čapkovy cestopisy, a žila ve svém vlastním světě plném dobrodružných výprav a objevitelských expedicí. Ráda jsem měla knížku Rozum do kapsy, což byla jakási zábavná encyklopedie o světě. Byla v ní mimo jiné mapa hvězdné oblohy, povídání o počasí, o mracích, návody jak přežít v divočině i na širém moři, jak si postavit provizorní přístřešek, jak rozdělat táborák, základní šifry, uzly, vlajky a spousta dalšího. To byla moje nejoblíbenější knížka. Tehdy ve mně začal zájem o svět, snila jsem o tom, že jednou zažiju něco velkolepého. A také jsem si chtěla vyzkoušet všechny ty tábornické dovednosti nastudované v Hoších od Bobří řeky.

Když jsem pak v dospělosti objevila dálkový treking, našla jsem v tom kromě splnění svých mladických snů také svobodu. Možnost na chvíli utéct ze všednosti, vyčistit si hlavu od civilních problémů.

Cesta dává člověku obrovský prostor být ve vlastních myšlenkách, vidět si do hlavy a udělat si v ní pořádek. A samozřejmě také miluji hory a přírodu.

Naopak, co na tom nemáš ráda?

To, co na tom nemám ráda, je vlastně úzce provázáno s tím, co na tom mám nejradši. Na cestě se člověku postupně redukuje myšlení. Běžné starosti, které je člověk zvyklý denně řešit, ustupují do pozadí a ztrácí na naléhavosti, až nakonec zůstanou jen ty nejzákladnější: jít, jíst a spát. To je na jednu stranu nesmírně osvobozující. Ale na druhou stranu, jíst a spát jsou ty nejelementárnější lidské potřeby. Je to otázka přežití. Každý den se tak potýkáte s nejistotou, zda seženete jídlo a vodu a najdete místo na složení hlavy. Žijete tak v lehké, ale neustálé obavě o svůj osud. Samozřejmě po delší době na cestě si člověk na tyto stresy zvykne a přestanou ho tak intenzivně tížit, nikdy ale zcela nezmizí.

Jak vypadají přípravy na tvou cestu? Připravuješ se dlouho dopředu?

Musím přiznat, že od té doby, co trekuji s manželem, nechávám velkou část přípravy na něm. On dokáže všechny informace potřebné na cestu přichystat s nesmírnou pečlivostí a podrobností. Necestujeme ale vždycky spolu, takže když se chystám na sólo trek, dost mi tento jeho vklad chybí. Já v přípravách nikdy nebyla tak svědomitá jako on, nechávám víc věci na náhodě. Ráda si čtu cestopisy lidí, kteří tu cestu už prošli, případně za nimi jedu i osobně. Pak nakoupím mapy a průvodce, připravím podklady do GPS, zajistím si dopravu. Mojí nechvalnou specialitou je balení krosny pár hodin před odjezdem. Jsem na to hrozný lajdák.

A pokud jde o přípravu kondiční, celoročně se snažím udržovat se přirozeným pohybem. Nemám auto a nejezdím MHD, chodím pěšky. Do práce jezdím na kole, denně najezdím kolem šestnácti kilometrů. Někdy si cestou z práce zajedu zaplavat na rybník. Když mám čas, chodím na delší procházky, podnikám vícedenní výlety nebo vyrážím na kešky. Nedělám žádné cílené tréninky, dokonce ani nijak zvlášť nesportuji. Snažím se ale využít každé příležitosti k pohybu, být co nejvíc venku. A ono to tak nějak stačí.

Měla jsi od malička blízký vztah k přírodě? Vedli tě k tomu rodiče nebo ses k tomu dopracovala sama?

Naši rodiče oba pracovali v kanceláři, měli spíš sedavý způsob života. Máma nás občas brala na výlety na kole, chodila s námi do bazénu, s tátou jsme ven nechodili vůbec, ten nás spíš vedl ke knížkám.

Víc než rodiče mi ale vztah k přírodě a pohybu vytvářelo prostředí, ve kterém jsem vyrůstala. Narodila jsem se v Novém Městě na Moravě, což je oblast proslulá zejména běžeckým lyžováním. Chodila jsem na gymnázium, které mělo mimo jiné třídy se sportovním zaměřením. Všechny děti u nás chodily na sportovní kroužky, závodily nebo jen tak lítaly po venku.

Navíc jsme byli poslední generací, která nevyrůstala u počítačů. Neměli jsme sociální sítě, přátele jsme si hledali na hřišti. Kdo nechodil ven, jako by nebyl.

Rodiče byli ale v tomto ohledu nepostradatelní, neboť nám všechny naše zájmy pomáhali realizovat. Měli jsme kola, běžky, sjezdové lyže, brusle. Náš děda trénoval kopanou a pracoval na sádkách, takže jsme se sestrou jako malé hrály dívčí fotbal a chodily s dědou rybařit, později jsme dělaly orientační běh, jezdily na závody, soustředění a dětské tábory. A to všechno nám samozřejmě platili máma s tátou. Ne tedy, že by nás rodiče k přírodě a sportu přímo vedli, ale vždy nás v pohybových aktivitách podporovali, jako ostatně ve všem, co jsme kdy chtěli dělat. Ta prvotní iniciativa ale vždy musela vzejít od nás.

Myslíš, že ti tyhle cesty přinesly něco do všedního života nebo tě výrazně ovlivnily?

Určitě ano. Největší změna v osobnosti u mě nastala hned po mé první velké cestě, přechodu Alp z Mnichova do Benátek. Do té doby jsem byla normální městská holka, žila jsem v Praze, měla jsem auto, ráda jsem utrácela za hadry. Když jsem se vrátila, náhle mi připadalo, že mám kolem sebe příliš mnoho věcí. Měsíc jsem si vystačila jen s tím, co se vešlo do batohu, a najednou jsem se doma cítila zahlcená hromadou nepotřebných krámů. Tehdy jsem téměř všechno své oblečení rozdala nebo vyhodila do charitativních kontejnerů na textil a prodala jsem auto. Nechala jsem si jen málo. Zajímavé je, že si dnes už nepamatuji ani na jednu věc, které jsem se tehdy zbavila. Od té doby mám kolem sebe minimum věcí, snažím se žít úsporně a skromně. Zajímavé je, že si dnes už nepamatuji ani na jednu věc, které jsem se tehdy zbavila. Od té doby mám kolem sebe minimum věcí, snažím se žít úsporně a skromně.

Také jsem více začala přemýšlet o ekologii. Aktivně jsem se zapojila do dobrovolnických programů ochrany přírody, cestuji hlavně vlaky a autobusy, snažím se omezovat vlastní spotřebu, neplýtvat plasty, recyklovat, opravovat rozbité věci, častěji kupovat použité zboží.

Naučila jsem se, že skutečná láska k přírodě neznamená mít ji rád jen jako hezkou kulisu, znamená především vnitřní potřebu ji chránit a snažit se ji co nejméně zatěžovat svou vlastní existencí.

Vypadá to, že tvé cesty často nezačínají úplně růžově. Při přechodu Alp jste začínali s přívalovými dešti, na GR20 ti to zase po prvním dni zabalil parťák. Měla jsi někdy větší krizi, kdy jsi to chtěla vzdát nebo dokonce vzdala?

Žádná cesta není růžová. Problémy vždycky přijdou, ať už na začátku nebo v průběhu. Krize k trekování prostě patří. Při přechodu Pyrenejí jsem stanovala v epicentru bouřkového mraku, v rumunských Karpatech nás v úzké soutěsce málem spláchl přívalový déšť a padající kamení. Ani tak jsem to zatím nikdy nevzdala a všechny své dosavadní cesty dokončila.

Paradoxně na to ale nejsem tak jednoznačně hrdá. Já si totiž vůbec nemyslím, že vzdát trek v průběhu je osobní prohra. Naopak si myslím, že to mnohdy může být výsledek vítězství rozumu nad honbou za bláhovými ideály. Ukončit cestu předčasně vyžaduje velkou sílu rozhodnutí.

Když si občas vzpomenu na některé kritické momenty, říkám si, jestli jsem to tehdy opravdu neměla radši zavčas zabalit. Nelze se pořád spoléhat na štěstí.

Zatím jsem se vždy vrátila ve zdraví zpátky domů jako vítěz, a tak bych mohla říct, že se vyplatilo se nevzdávat. Jenže to, jestli je rozhodnutí dobré nebo špatné, určují až jeho následky. A ty nikdo dopředu nezná. Já se zatím vzdávat neumím. Možná je to ale to, co se do budoucna budu muset naučit.

Jsi také zapáleným hráčem geocachingu. Je to něco, co k tvým cestám už prostě patří?

Nejenže patří, geocaching mě k dálkovému trekingu dokonce částečně přivedl. O již zmíněném přechodu Alp jsem se dozvěděla právě díky jedné dlouhé kešce. Jejím cílem je projít tuto trasu, najít po cestě zadané indicie a podle nich vypočítat souřadnice umístění keše.

Byla to v té době nejdelší pěší keš v Evropě a možná i na světě. Obrovská výzva. A já ji chtěla mít.

Samozřejmě jsem pro tu cestu měla i mnoho dalších, mnohem významnějších pohnutek. Ta krabička byla ale spouštěčem mého zájmu.

Pravdou je, že některé výlety plánuji právě podle kešek, které chci najít, většinou mám ale hledání krabiček spíš jen jako podružnou aktivitu, zpestřující prvek na cestě.

Kromě zajímavého rozměru cestování mi ale geocaching přináší příležitosti se aktivně podílet na ochraně přírody. Hra umožňuje pořádání tzv. CITO eventů, což jsou setkání hráčů za účelem pomoci přírodě. Nejčastěji sbíráme odpadky, soustředíme se ale i na péči o krajinu a údržbu historických památek. Spolupracujeme se správami CHKO a NP, sázíme stromy, čistíme vodní toky, upravujeme turistické stezky. Český geocaching patří k nejaktivnějším na světě v pořádání CITO eventů. To je náš velký přínos společnosti, o kterém ale veřejnost zatím moc neví.

To zní skvěle. Kde a jak je možné se do těchto projektů zapojit?

Možností, jak se stát dobrovolníkem, je hned několik. Na úklid v přírodě se zaměřuje zejména organizace Ukliďme Česko, stromy sází PagoPago, nějaké dobrovolnické akce širšího spektra pořádá i Hnutí Brontosaurus nebo Hnutí Duha. Dobrovolnické akce příležitostně vyhlašují také některé spolky (skauti, myslivci, rybáři, atd.), obce, správy CHKO či NP.CITO eventy jsou akce pořádané hráči geocachingu a pro ně jsou také primárně určeny, přijít na ně ale zpravidla může i širší veřejnost. Pro snazší vyhledávání plánovaných CITO eventů, a také pro nahlášení účasti, je lepší být registrovaným hráčem, není to ale podmínkou. Podrobný návod pro zájemce jsem sepsala na svém blogu v článku Jak se stát dobrovolníkem.

Na přechodu Kungsledenu a cestě z Osla do Trondheimu jsi byla sama. Myslíš si, že chození sólo má oproti chození s parťákem nějaké výhody? Co preferuješ?

Je samozřejmě velký rozdíl, jestli jde člověk sám nebo s někým. Výhodou sólo treku například je, že se člověk nemusí před nikým stydět, že mu smrdí ponožky! A taky je snazší si odskočit na záchod, nebo si můžete klidně dát k večeři fazole aniž byste se styděli za to, že v noci uděláte ze stanu horkovzdušný balón. ? Ale dobře, abych nemluvila jen o těch přízemních věcech, tak samozřejmě lépe slyšíte své vlastní myšlenky a jste svým pánem. Nemusíte dělat kompromisy, s nikým se nehádáte. A víc se vám stýská.

Přítomnost parťáka ale samozřejmě eliminuje rizika na cestě, což se velmi hodí hlavně na trecích v horách.

Preferuji tedy jednoho společníka, ale když se nenajde vhodný adept, na nikoho nečekám a prostě jdu sama. Vůbec nejraději cestuji s manželem. Ten ale nemá čas vždy a také upřednostňuje trochu jiné destinace.

Je něco, čeho se na cestách bojíš?

No jasně, že se bojím spousty věcí. Třeba například bouřky. Zmínila jsem se o tom, jak jsem nocovala v bouřkovém oblaku. To bylo naprosto šílené. Uvízla jsem ve skalním kotli, kolem mě práskaly blesky do okolních štítů, slyšela jsem, jak to rozštípilo kus skály. Přes stan se mi valily proudy vody, kolem mě to hučelo jako turbína v elektrárně. Vážně jsem si myslela, že se z toho nedostanu. Od té noci ve mně léta přetrvává taková lehká bouřková panika. Pokaždé, když slyším zahřmění, rozbuší se mi srdce strachem.

A pak jsou tu další věci. V Rumunsku jsem se bála zlých psů, v exponovaných terénech se bojím pádu, někdy se bojím spát sama ve stanu, a tak dále. Ale i právě o tom cestování je, naučit se ovládat své strachy. Protože sedět doma za pecí také není řešení.

Jedno přísloví říká, že každá loď je v bezpečí v přístavu, proto se ale lodě nedělají. Je potřeba se trochu bát, aby si člověk uchoval obezřetnost. Ale nesmí se nechat strachem ovládat.

V Evropě toho už máš nachozeno opravdu hodně. Přemýšlela jsi taky o trecích na jiných kontinentech?

Mám takový dlouhodobý sen přejít většinu evropských hor. Mám to celkem slušně rozjeté, ale je to projekt na celý život, možná spíš na dva. Já se zatím v Evropě nenudím. Je ale docela možné, že se na trek na nějakém jiném kontinentu přeci jen podívám. Mého manžela lákají velké dálky, v úvaze je Taiwan, možná něco v Africe. Mě velmi přitahuje Rusko, protože miluji ruskou literaturu a hudbu. A také mě láká se znovu podívat do Japonska, kde jsem byla v roce 2008 na služební cestě. Uvidíme.

Kde jsi se setkala s největší divočinou?

Záleží na tom, co si kdo představuje pod pojmem divočina. Pokud je tou definicí odlehlost a liduprostost, tak takovou jsem nejvíce zažila v polárním Švédsku na treku Kungsleden. Tam je skutečně možné celý den nikoho nepotkat, být široko daleko sám. A je tam čistá příroda s minimem lidského zásahu. Nicméně celý Kungsleden je pěkně značený, cesta udržovaná, s dostatkem nouzových nocležen napojených na SOS tísňové linky, což nejsou zrovna atributy divočiny.

Pokud ale jde o divočinu bez infrastruktury, s mizernými mapami, blouděním a prodíráním zbujelou vegetací, tak takovou jsem zažila v rumunských Karpatech. Samozřejmě dokud se člověk drží osvědčených stezek a turisticky navštěvovaných lokalit jako je Fagaraš nebo Retezat, o divočinu tu ani nezakopne. My ale přecházeli celý oblouk, takže jsme se dostali i do oblastí, kam nikdo nechodí. Museli jsme si razit své vlastní cesty, mnohdy i houštinami, polomy nebo koryty řek, kde nikdy žádné cesty nevedly. Několik set kilometrů trasy jsme naplánovali podle satelitních snímků Země, protože mapy buď nebyly, nebo byly nedostatečně podrobné. Pro mě byla divočina spíše tohle, i když jsme cestou občas potkávali místní pastevce.

V nohách už máš tisíce kilometrů. Pociťuješ rozdíl v tom, jak tvé tělo zvládá každodenní nošení krosny?

Zpočátku to samozřejmě byl velký šok, dnes už tíhu batohu beru jako věc, která k tomu prostě patří.

Otlaky a sedřenou kůži už vůbec neřeším. Snažím se ale pamatovat na klouby, čas od času užívám doplňky stravy, vždy s sebou mám nějaký opodéldok proti bolesti kolen. Do budoucna možná částečně přesedlám na kolo, abych změnila druh zátěže.

Zamýšlíš se více nad hmotností tvého batohu a vybavení?

Samozřejmě první věc, kterou zkoumám na cedulkách trekového vybavení, je váha, hned vzápětí cena. Dřív jsem to dělala naopak. Jenže zkušenost mě naučila, že když už je váha moc nízká, přestává plnit vybavení ochrannou funkci, což se mi už párkrát vymstilo. Já osobně tedy až takový fanda do ultralehkého vybavení nejsem. Mám u každého druhu vybavení nastavenou svou osobní spodní váhovou hranici, pod kterou už nejdu.

I tak jsem se ale dostala s váhou krosny dolů. Na začátku jsem nosívala kolem 25 kilo, dnes už nosím kolem 15 až 18. Dlužno ale dodat, že některé těžké věci, jako je stan nebo část zásob jídla, nosí manžel. Hodně mi to na cestách ulehčuje.

Co nejčastěji obsahuje tvůj jídelníček? Máš nějaké oblíbené recepty?

Pokud jde o jídlo v civilu, tak jsem vyrostla na typicky české kuchyni a dodnes ji mám nejradši. Jsem z těch šťastnějších, kteří mohou jíst cokoli, nemám alergie ani diety. Snažím se jíst pestře, mám ráda omáčky, maso, sýry, uzeniny, zeleninu, ovoce. Já si žádné jídelníčky nesestavuji, jím všechno a nevybírám si.

Na treku je to horší. Bombu na vaření s sebou už dávno netahám, to byla vůbec první věc, kterou jsem vyřadila z vybavení. Mně ty instantní trekové blafy stejně moc nechutnají. Nosím s sebou trvanlivé věci, lovečáky, párky, konzervy, pecen chleba, paštiky a spoustu čokolád a sušenek. Také s sebou mívám vitamínové šumáky. Když to ale jde, ráda zajdu někam do hospody. Jednak se tam člověk dobře nají, a pak si také můžete pokecat s místními lidmi.

A takový pokec s rumunským pastevcem nad uzenou krkovicí a čerstvě nadojeným mlékem je mnohem lepší, než se krčit ve stanu a klohnit na bombě kuskus.

Jaké jsou tvé návraty zpět mezi lidi a záležitosti všedního dne?

Čím je cesta delší, tím jsou návraty samozřejmě složitější. Člověk je zvyklý na režim určovaný denním světlem, na minimum slov, na to, že telefon nezvoní. Dříve jsem ale řadu věcí brala jinak, než dnes. Do hor jsem mimo jiné utíkala právě před lidmi a civilizací, nyní už se ke společnosti vyhýbavě nestavím. Mám lidi ráda. A také mám ráda svoji práci, což mi ty návraty výrazně usnadňuje. Já se snažím si život nekomplikovat zbytečnou negací. Když se člověk vnitřně nastaví tak, aby ke světu kolem sebe přistupoval pozitivně, nemá potřebu před ním utíkat. Já se domů vždycky těším. 

Máš nějakou radu pro ty, co o nějaké delší cestě teprve přemýšlejí nebo váhají, zda vyrazit?

Určitě je dobré si treking nejdříve vyzkoušet v menším měřítku. I u nás existuje spousta kratších treků do 100 km, které zvládne každý zdravý člověk. Vyplatí se otestovat vlastní snášenlivost nepohodlí, zkusit spaní v jeskyni nebo pod širákem, jít dlouho v dešti, zjistit, kolik unesete na zádech.

Důležité je zvyknout si na pohyb. Není nutné mít zrovna olympijskou fyzičku, ale ujít třicet kilometrů v lehce zvlněném terénu by nemělo být na hranici sil.

Zvyknout si na chůzi jako na nejpřirozenější druh pohybu. Chodit pěšky do práce, na nákupy, na vlak, do schodů. Kdykoli to jen jde. A pak už jen nebát se a prostě vyrazit.

Paráda, Markéto, děkujeme za skvělý rozhovor a pohled na dálkový treking tvýma očima.