13. 11. 2020

Napříč Pyrenejemi – rozhovor o přechodu GR11

David Czempka

GR11 je jeden ze tří dálkových treků napříč Pyrenejemi – čeká vás na něm 820 kilometrů s převýšením 45 000 výškových metrů. Sylva a Matěj se na tento trek vydali v roce 2017. Netají, že právě po tomhle dobrodružství propadli dálkovým trekům a jde vidět, že to myslí vážně. V posledních třech letech totiž také stihli – téměř celý přechod treku Te Araroa (3000 km přes Nový Zéland), část GR5 (620 km přes francouzské Alpy), GR221 (120 km přes Mallorku) a taky obešli kus České republiky. V rozhovoru se zaměříme na jejich první a nejintenzivnější zážitek dlouhého treku a praktické informace o GR11. Probereme, co je na dlouhých přechodech vlastně tolik baví a co plánují do budoucna.

Dalšími treky v Pyrenejích jsou GR10 a HRP | www.pyreneanway.com

Za svůj první dálkový trek jste si vybrali trasu GR11, která v Evropě patří mezi ty nejtěžší. Jaké jste měli předchozí zkušenosti s horskými přechody? Jak jste se připravovali?

Naše předchozí zkušenosti? Tak ty byly víc než skromné. Oba jsme s těžším batohem párkrát vyrazili, ať už na čundry nebo po nějakém tom cestování. Nikdy jsme ale nevyráželi vyloženě na trek. GR 11 byla naše velká premiéra.

Příprava na ní taky vlastně nijak zvlášť pečlivě neproběhla. Část vybavení jsme měli vypůjčovanou od kamarádů, vyráželi jsme ještě za studií a peněz moc nebylo. A fyzické přípravy? Já skládala jen pár dní před odjezdem první část státnic, takže jsem se skoro tři měsíce nehnula od učení. Ale nakonec jsme to všechno nějak rozchodili.

Kolik dní vám celý přechod zabral a kdy je ideální vyrazit?

Celý přechod nám trval asi 47 dní, ale je to samozřejmě hodně individuální.

Ideální je vyrazit tak mezi polovinou června a koncem července, tak aby se ve vyšších nadmořských výškách už nedržel jarní sníh.

A abys trek dokončil ještě před začátkem podzimu. (nejvyšší bod GR 11 leží ve výšce 2840 m n. m., Collada Eriste)

První dny a první kilometry bývají na dlouhých trecích náročné. Naložený batoh, horší fyzička a spousta kilometrů před sebou. Jak jste to měli vy?

Já propadla smutku už první den, jakmile jsme došli k prvnímu kopečku. Měla jsem špatně nastavený batoh, bolela mě záda a bylo mi horko. Nejhorší to bylo ve chvíli, kdy jsem se večer podívala do průvodce a viděla to převýšení a sedla, které nás měly čekat jen za pár dní.

Říkala jsem si: “Co mě to napadlo, tohle nemůžu zvládnout..”

Matěj je povahou větší sportovec, zatne zuby a jde. Po psychické stránce trekování zvládal líp, zejména ze začátku. Postupně jsme se to ale naučili oba, začátky jsou těžší a je potřeba s tím počítat. Nejen fyzička, ale hlavně ta psychika. Důležité je se před trekem vnitřně připravit na to, že první dny jsou pomalejší a bolestivější, nemít přehnané plány a nezačínat s velkými porcemi kilometrů. Postupně se to vždycky zlepšuje. 

To platilo ale pro nás a nám podobné. Byli jsme vlastně “trekeři-začátečníci”, s těžkou výbavou, nic moc fyzičkou a minimálními zkušenostmi. Proto pro nás byla na GR 11 náročnější.

Jak jste se dopravovali na začátek trasy a nazpátek domů?

GR 11 jsme začínali od Atlantického oceánu, zvolili jsme proto cestu letadlem do Bilbaa, odkud jsme už využili autobusovou dopravu až do Hondarribia, kde se nachází Capo de Higuer – začátek GR 11. 

Trek na druhém konci Pyrenejí končí na Cap de Creus u Středozemního moře. Protože na Cap de Creus nejezdí žádná veřejná doprava, došli jsme pěšky do Cadaqués, kde jsme se napojili na trasu GR 92, která vede podél pobřeží a dál pokračovali až do Roses (necelých 30 km). Tam jsme nasedli na autobus a přes Gironu jsme dojeli až do Barcelony, odkud nám letělo letadlo domů.

(Podrobnější popis jak se dostat na začátek a konec trasy včetně map je k nalezení na blogu Sylvy a Matěje.)

Šli jste od Atlantického oceánu ke Středozemnímu moři, tedy se západu na východ, je tohle standardní směr? Chodí se také opačně?

To je dobrá otázka! “Náš směr” od Atlantiku ke Středozemnímu moři je běžnější z několika důvodů. První důvod je, že směrem na východ umožňuje trasa pozvolnější aklimatizaci na horko následujících dnů než směr opačný (čím blíže jsi u Středozemního moře, tím větší horko panuje). Další věc je slunce, které v tomto případě většinu dne svítí do zad a méně tak “peče” chodce během chůze. A poslední věc jsou údajně méně strmé výstupy než ve směru opačném. To ale my nemůžeme posoudit! 😀 Každopádně lze samozřejmě GR 11 jít i ve směru opačném, než jsme zvolili my.

Capo de Higuer – začátek GR 11 u Atlantického oceánu.

Jak je to se spaním na GR 11?

Trasa vede většinu času přírodou a horami, přesto ale čas od času padá do údolí, kde narazí na města. Díky tomu je výběr možností spaní poměrně široký – stanování na divoko, kemp, hostel ve městě a nebo horská chata. 

Je skvělé využít toho, že “free camping” je ve španělských Pyrenejích povolený, a vychutnat si ten pocit volnosti. 

Nám s plánováním a hledáním míst na postavení stanu velmi pomohl průvodce “GR 11 Trail” od nakladatelství Cicerone, kde autor uvádí i tipy na nejlepší místa na stanování, často včetně poznámek o nejbližším zdroji vody a spoustu dalších informací.

Jak často lze dokupovat jídlo?

Obchody, ať už větší či menší, trasa potkává v průměru tak jednou za čtyři až pět dní chůze.

Takže jídlo lze dokupovat poměrně často. Nevýhodou jsou vyšší ceny potravin v menších vesnicích. Proto jsme také řešili zasílání balíků. Po domluvě jsme si jeden balík nechali poslat do kempu na trase, jeden na turistické informační centrum a jeden na pobočku pošty, vše fungovalo bezvadně a my se pokaždé těšili na naše domácí sušené maso! 🙂

Odkud jste si posílali zásobovací balíky a na kolik vás to vyšlo?

O zaslání balíků jsme požádali naší rodinu. Té jsme dali pokyny kdy, kam a který balík poslat a pak už jsme se jen těšili na obsah balíčků. Každý balík vážil cca 10 kg (zásoby pro dva na cca 10-14 dní a ne právě ty nejlehčí varianty s tím, že jsme počítali, že občas něco dokoupíme) a poštovné (ČR-Španělsko) vyšlo asi na 1200 Kč. 

Vede trasa přes známá turistická místa nebo spíše odlehlými oblastmi?

Trasa nevede vyloženě odlehlými oblastmi, ale tím, že Pyreneje nejsou až tak “profláknuté”, moc turistů v nich člověk na GR 11 nepotká. Největší vyjímka je národní park Ordesa y Monte Perdido, který patří mezi oblíbené cíle turistů a který je jeden z nejstarších národních parků ve Španělsku. 

Pro “horaly” je ale zajímavější fakt, že GR 11 také prochází nedaleko tří nejvyšších vrcholů tohoto pohoří, tzv. Koruny Pyrenejí.

Kolem nejvyšší Pico de Aneto (3 404 m n. m.), dále kolem vrcholu Posets (3 371 m n. m.), a nakonec kolem třetího nejvyššího vrcholu, Monte Perdido (3 355 m n. m.), který se rozkládá právě ve zmíněném národním parku. Ulovit si během GR 11 i Korunu Pyrenejí by mohla být hezká třešnička na dortu! Škoda, že jsme síly sebrali pouze na Posets, další dva vrcholy na nás teprve čekají. 🙂

Druhý nejvyšší vrchol Koruny Pyrenejí – Posets

Která část trasy vás zaujala nejvíce?

Všechny části trasy mají něco do sebe. Ale kdybychom si měli vybrat jednu část, byla to střední část Pyrenejí, kde GR 11 vede vyloženě horským terénem..

Nicméně GR 11 nám oběma dávala smysl jako celek. Každá její část má své kouzlo. První část Pyrenenejí všechny hezky mírně přivítá kopcovitým terénem a dá čas zvyknout si na batoh, prostřední horská část každého vyškolí, že nejde tolik o vzdálenosti, ale spíše o terén a převýšení (které bylo každý den cca 1500 v. m. nahoru a dolů) a závěrečná část už je zase klidnější a umožní překonávat delší úseky a rychleji se tak blížit k cíli..

Je něco, co byste v rámci příprav a balení udělali příště jinak?

V rámci příprav asi ne (i když by bylo bezva jednou vyrazit na trek v lepší fyzické kondici :D), ale ohledně balení bychom toho jinak udělali spoustu! 

GR 11 byla naše úplně první zkušenost s dálkovými treky. Ještě jsme nevěděli, co budeme nezbytně potřebovat a co naopak můžeme nechat doma, neměli jsme vychytané vybavení, neměli jsme vlastně ani vhodný stan. Peníze na lepší vybavení jsme neměli, a tak jsme vzali co jsme měli a nebo co nám půjčili kamarádi a vyrazili jsme. Vlastně skoro naslepo. Ale zase o to lepší zážitek a větší dobrodružství to pro nás bylo. Nicméně s méně nacpaným batohem a většími zkušenostmi by se nám šlo rozhodně víc zlehka! 🙂

Jak je to na treku s vodou?

Pyreneje nepatří mezi vyloženě suchá pohoří, v údolí se najde voda vždy, v průběhu celého treku jsme s jejím hledáním neměli žádný problém. 

Rozhodně ale bylo třeba používat filtr nebo vodu jinak upravovat.

Během trasy jsme potkávali velké množství dobytku a koní, kteří mají v horách pastviny, často přímo u vodních zdrojů.

Měli jste na vašem přechodu nějaké krize?

Když si to tak zpětně promítneme, tak velká krize nastala naštěstí jenom jedna, za to nám bohatě stačila. 

V La Jonquera (velmi nehezkém hraničním městě) jsme díky kamarádům, kteří také šli GR 11, sehnali ubytování v útulně pro poutníky jen kousek nad městem. Všichni jsme byli nadšeni, že po dlouhé době potkáváme koupelnu, kohoutky s vodou a sprchu. Byl zrovna začátek srpna a hrozná horka, tak jsme se všichni hned vrhli na vodu a zhluboka se napili. Až po pár minutách nás napadlo, že bychom si vodu možná mohli přefiltrovat, navzdory tomu, že je z vodovodu… Ale to už bylo pozdě. Matěj proběhal a prozvracel celou noc a já celý následující den.

Už jsme byli jen pár dní od našeho cíle, úplně vyčerpaní a tahle střevní příhoda nás pěkně doťukla..

Sice nám trvalo dva tři dny než jsme se zase cítili zcela v pořádku, ale dopadli jsme ještě dobře. Kamarádi, se kterými jsme šli, bohužel skončili v Gironě v nemocnici a dodnes se na GR 11 nevrátili, aby ji mohli dokončit. Po tomto silném zážitku důsledně filtrujeme vodu skoro všude! 😀

Jak je GR11 značená? Jaké mapové podklady jste používali?

GR 11 je na většině trasy značená velmi dobře. Přesto jsme často využívali stažených offline map v aplikaci Mapy.cz v mobilu, celá trasa je v nich přesně zaznamenána a je příjemné se ujistit, že pořád následuješ správnou stezku. Opět nám hodně pomohl i průvodce “GR 11 Trail”, který popisuje trasu celého treku.

Na svém blogu píšete, že jste po GR11 zcela propadli dálkovým trekům. Dokážete definovat, co vás na tom chytlo?

Ta kombinace svobody, nezávislosti a překonávání sebe sama.

Ten pocit, že člověk ujde sám, vlastními silami, takovou vzdálenost, že když se doma podívá na globus, tak ho může hřát u srdce, že tohle zvládl.

Další věc je to, jaký mají dálkové treky vliv na psychiku. Matěj vždycky říká, že na treku ho tíží jen tři věci: spaní, jídlo a.. chození na záchod. Jinak člověk jen jde. Je to úžasná očista od našich rychlých životů, jen zpomalit a jít. 

Je v něčem GR11 specifická, když ji porovnáte s dalšími treky, co už máte za sebou?

GR 11 má jednu výhodu. Tím, že začíná v mírnějším terénu, umožní každému si pozvolněji zvykat na chůzi s těžším batohem a o horské části si víc užívat. Když si vzpomeneme na francouzskou část GR 5, která nás hned od prvního kroku hnala do horského sedla nebo na Te Araroa, kde první 4 dny vede trek po pláži, kde se do tebe opírá protivítr, do obličeje štípe písek a 100 km se jde jen a jen rovně po mokrém tvrdém písku a v terénu, který se vůbec nemění… to byla spíš zkouška vůle než fyzických sil. Za to GR 11 trekera přivítá a připraví na další a náročnější dny.

Teď trochu odbočím, podle čeho si vybíráte své přechody? Co vás láká?

Snažíme se vybírat takové trasy, které nejsou tolik frekventované a které vedou převážně horami a přírodou. To GR 11 zcela splnila. Velkým kontrastem k ní ale třeba byla naše poslední Te Araroa, tam nešlo “jenom” o přírodu, ale i o poznání Nového Zélandu jako celku, jeho kultury a historie. S přírodou jsme se víc setkali až na Jižním ostrově – jakmile jsme ale začali stoupat do hor, oba jsme věděli, že to je to, co nás na dálkových trecích baví nejvíc.

Čím se živíte? Najít si každoročně čas na stovky kilometrů dlouhý trek není snadné, vy to ale zvládáte.

Já jsem právnička a Matěj strojní inženýr, měli jsme to štěstí, že jsme s dálkovými treky začínali, když jsme oba byli na vysoké škole, proto dřív nebyl problém v létě vyrazit na pár týdnů do hor. 

Po škole jsme si našli oba práci, ale už jsme věděli, že bychom rádi vyrazili na Nový Zéland přejít Te Araroa. Tak jsme si šetřili a jakmile to bylo možné, oba jsme v práci skončili a vyrazili. A počítali s tím, že si po návratu najdeme jiná místa. 

Uvidíme jak se nám a dálkovým trekům bude dařit dál, ale už je to trošku závislost, tak věříme, že si na ně nějak najdeme čas i během našich pracovních životů. 🙂 Konec konců, i takový týdenní trek GR 221 přes Mallorcu byl překrásný a s chutí bychom na něj vyrazili znovu!

Prozradíte, co máte v plánu na následující roky?

Nejdřív bychom oba toužili dokončit Te Araroa, kterou nám přerušila pandemie koronaviru. Měli jsme za sebou 2400 km a zbývalo nám jenom 600 km do cíle, když se celá země zavřela do karantény a o necelé 3 týdny později už jsme seděli na repatriačním letu domů. 

V nejbližší době ale chceme dokončit obcházení hranic ČR a uvažujeme, že budeme pokračovat ve Via Alpina, která vede přes celý horský masiv Alp. Máme za sebou francouzskou část, tak by bylo skvělé navázat švýcarskou. Uvidíme kam nás naše kroky zavedou. 🙂

Kompletní report z přechodu GR11 a dalších treků Sylvy a Matěje najdete na jejich blogu – Cestujsemnou.cz a my děkujeme za rozhovor.

Komentáře

Další články

Přejít na blog

×