Kluci z Moravy na PCT 2019 – rozhovor po 2400 kilometrech

V dubnu 2019 vyrazil Martin a Kuba na Pacific Crest Trail, 4270 kilometrů dlouhý dálkový trail z Mexika do Kanady. Před pár dny opustili Californii a vstoupili do státu Oregon. V polovině srpna tak už mají větší polovinu zase sebou. Jaká byla ale vůbec jejich motivace vyrazit? Jak se připravovali? Co jim na trailu přidělává nejvíce vrásek a jak to společně zvládají? To vše se dočtete v našem rozhovoru.

Krátké představení

Kluci na Facebooku a Instagramu fungují pod stránkou DvaNaTahu. Na sociálních sítích se před začátkem cesty profilovali takto.

Martin Benc  (vlevo)- fňukna. Nadávání, brečení a proklínání je pro něj na horách denní chléb. Milovník drahého alkoholu a laciného humoru. Něco nachodil, ale zase ne tak moc, aby se o tom psalo. Nemluví anglicky, a proto je už téměř jisté, že jeho přezdívkou na trailu bude – NOENGLISH.

Jakub Jonas (vpravo)- hospodář. Kozy, pivo, špinavá práce, to pro něj nejsou jen holé pojmy. Mladý kluk, který slávu velkoměsta vyměnil za hory. Velmi talentovaný, plynule anglicky hovořící jedinec. Ve své červené knihovně má řadu zářezů mimo jiné i ten největší, pokoření legendární Jesenické stovky. Teď před ním stojí další výzva. Přežít 5 měsíců vedle Martina.

• 

• 

Lidi vyrážejí dálkové traily kvůli různým důvodům. Jaké byly vaše?

Martin: Chtěl jsem se jen tak toulat po přírodě a nechodit do práce.

Kuba: Tuhle otázku už nám kladlo hodně lidí, ale dost jsem nad tím přemýšlel a fakt nevím, proč jsem sem jel. Spíš je to o tom něco procestovat, vyzkoušet a zažít.

Máte nějaké předchozí zkušenosti s dlouhými traily?

Martin: Jen s horskými ultramaratony, před PCT jsem šel nejdelší trek asi 220 kiláků.

Kuba: Nic tak dlouhého jako PCT za sebou nemám. Nejdelší trek asi 10 dní po Česku a do toho nějaké ty ultramaratony a dálkové pochody.

Co předcházelo tomu, než jste vyrazili. Jak probíhaly přípravy?

Martin: Důležité bylo rozseknout, že do toho jdeme. Musel jsem dát výpověď v práci a pustit bydlení v Praze. Také rozhodnutí, že utratíme nemalé finance, nebylo jednoduché. Kuba pracuje v rodinném podniku, měl to po téhle stránce trochu jednodušší. Samotné přípravy pak probíhali v několika fázích. Na přelomu roku vyřídit permit a víza. Následně začít nakupovat vybavení, letenky, pojištění. V neposlední radě pak plánování samotného působení na trailu. To jsme zvládli během jednoho odpoledne u několika piv a flašky slivovice.

Jít s parťákem tak dlouho trasu rozhodně není jednoduché. Proč jste se rozhodli jít ve dvou?

Oba: Martin neumí moc anglicky a pivo se vždy pije lépe ve dvou. Jsme kámoši a dokážeme se psychicky podpořit, když je jeden na dně, druhej si do něj kopne a je zas všechno ok.

Co si myslíte, že je nejdůležitější, když jdete s parťákem?

Martin: Tolerance a kompromis. Naučil jsem se tu nehrotit malichernosti, když mě něco štve, nechám si to projít hlavou a pobavíme se o tom v klidu. Zatím jsme se tu díky tomu ani jednou nepohádali.

Po 100 dnech máte za sebou přes 2400 kilometrů, potýkali jste se s nějakými zdravotními problémy? Co tělesná hmotnost?

Martin: Jen nějaké maličkosti, co nestojí za řeč. Zdraví nám slouží až jsem sám překvapený. V Sieře jsem měl reálně skoro 15 kilo dole. V Chestru už jsem cítil, že zase přibirám. Aktuálně je to tak -10 kg.

Kuba: Musím zaklepat, že zatim nic vážného nepřišlo. Občas bolest hlavy (vetšinou z toho že jsme to přehnali trošku s pitím) a občas mám poťíže se zažíváním. Jelikož jsem si vybral jít v barefootech (což se mě snažilo i pár lidí přemluvit, ať to nedělám) jsem měl v poušti problém s přehříváním podrážky a tím i chodidla. Občas se v tom nedalo chodit, tak jsem musel chladit v potoce. Jinak s botama jsem udělal to nejlepši rozhodnutí, co bylo. Zatím ani jeden puchýř! Co se váhy týče, tak jsem nejvíc ztratil v Sieře, kde jsme trávili dost času ve vysokých nadmořských výškách s omezeným množstvím jídla. Ztratil jsem možná tak 5kg, ale teď už to nabírám zpátky.

Popularita PCT roste, v roce 2013 bylo vydáno 1900 permitů, minulý rok už to bylo 7300. Podepisuje se to na přírodě?

Martin: Zájem o PCT roste, na druhou stranu v jeden den může vyrazit na trail “jen” 50 hikerů. Drtivá většina lidí tu po sobě nenechává stopy, kopat díru, abys pak zahrabal svůj poklad, je tu povinnost. Ve křoví tu tedy nenajdeš tuny toaleťáků jako u nás na populárních místech. I zvířata tu jsou zvyklé na lidi, srny tu nejsou vůbec plaché, ví, že jim od lidí nehrozí žádné nebezpečí.

S jakou hmotností výbavy jste začínali? Podařilo se vám co cestě ještě odlehčit?

Martin: Můj batoh má necelých 7 kilo bez jídla a vody. Když nebudu počítat Sierru, kde jsme tahali Bear canyster a cepín, tak jsem cestou přibral kempovací boty. Odlehčení neproběhlo.

Kuba: Můj batoh má něco kolem 8 kilo bez jídla a vody, protože mám navíc solární panel . V Sieře to bylo trošku víc kvůli nesmekům a cepínu. Teď mám ještě navíc kempovací boty. Lehké odlehčení lehké proběhlo, ale na váze to vůbec nešlo poznat.

Pochlubte se, jaké jsou vaše trail names a proč?

Martin: Sideburn – kvůli opálení od brýlí.

Kuba: Spruce (anglicky smrk) – po večerech jsem vařil čaj ze smrkového jehličí, aby nebyla večer zima nebo jako nápoj na další den.

Zažili jste nějaký ‘‘Trail magic‘‘ ? Na který budete ještě dlouho vzpomínat?

Martin: Ve Walker passu byla dobrá párty. Grilovačka, dostatek alkoholu. Ráno jsme si tam na trika ještě sprejem nastříkali heslo “Hiking is for suckers”. Ten kec se nám hodně líbí, máme v plánu s ním v budoucnu ještě “pracovat”.

Jak byste zhodnotil svou připravenost v porovnání ostatními?

Oba: Jdeme to stylem, jaký jsme si naplánovali. Nechodíme tolik kilometrů (aktuálně cca 40 denně) co ostatní, ale stejně s nimi držíme tempo. Ve městech trávíme minimum času. Celý den volna jsme měli naposledy v Bishopu (přes 1000km zpět). Také se spektrum hikerů během Sierry dost protřídilo. Většina hikerů Sierru buď vynechala, nebo se tam bude vracet až nebude tolik sněhu. Potkáváme teď denně pomalu víc hikerů v protisměru než našim směrem. V globálu bych řekl, že jsme klasickej průměr.

Nástrah na trailu není zrovna málo. Spalující vedra, mrazy, medvědi, hadi,.. Co vám přidělává největší starosti?

Oba: Chřestýši, komáři, vedro.

Naopak, co vám na trailu přináší největší radost?

Oba: Free refill Coca-Coly.

Máte už přes půlku za sebou. Všímáte si, že by ubývalo lidí?

Oba: Oproti začátku razantně. Řekli bychom, že potkáváme tak třetinu toho, co v jižní Kalifornii.

Nejvyšší hora trailu Mt. Whithey, kterou už máte za sebou má 4414 m.n.m. Neměli jste problém se změnami nadmořské výšky?

Oba: Nejvyšší bod PCT je Forester Pass (4009). Mount Whitney leží kousek od trailu, většina hikerů si však tento zážitek nenechá ujít. Čtyři dny před samotným výstupem jsme se začali pohybovat ve výškách nad 3000, aklimatizace byla tedy dostatečná. Až na větší zadychávání jsme neměli žádný problém.

Věřím, že prostoru na přemýšlení máte habaděj. Co se vám honí hlavou? Mění se to od začátku trailu?

Oba: Všechno možný, asi tak jako v běžném životě, jen intenzivněji, protože je tu více času. Často tu přemýšlíme nad životem po trailu, co se změní a jestli vůbec.

S tím co víte teď, jaké dvě rady byste si dali sami sobě před začátkem?

Oba: Nenech se zlákat klamavou kampaní (videa na YouTube ukazují jenom to krásné).

Martin: Chřestýši často nechřestí.

Kuba: Dej si záležet na výběru jídla.

Děkujeme klukům, že si v průběhu jejich cesty našli čas a energii na náš rozhovor. Celé dění může sledovat na jejich sociálních sítích. Na facebooku vydávají svůj blog a na instagramu sdílí horlivé a zábavné novinky přes instastories. ?