100 kilometrů s dětmi přes Krušné hory

Začala bych tím, že se všichni ptají, jak mě to vůbec napadlo. Přiznávám se, že nápad, přejít sama se dvěma malými dětmi celé Krušné hory, je bláznovství, ale jak už řekla moje kamarádka, shodou náhod také Dominika, já blázen jsem :-).

Prvotní myšlenka se mi v hlavě zrodila už před rokem. Původní plán byl šumavská hřebenovka, ale na Šumavu to máme 200 kilometrů. Za to do Krušných hor jenom deset minut autem, navíc už je tak trochu znám, tak proč je nepoznat i z jiné stránky. Tou jinou stránkou mám na mysli pěšky, se spaním venku a bez zastávek na turistických místech, jen příroda.

Plánování

To nebylo tak těžké. Důležité bylo zvolit si výchozí bod. V mém případě to byla buďto obec Petrovice nebo Tisá. Pak nastaly dlouhé noci ježděním prstu po mapě. Tolikrát jsem trasu cesty změnila, ale vůbec mi to nevadilo, protože jsem měla mapu dobře nastudovanou. Dále bylo potřeba se na cestu vybavit. Sepsala jsem si dlouhý seznam, co všechno bychom na přechod potřebovali.

1. den Petrovice – Komáří vížka

V 6:15 se vydáváme z domova na vlakové nádraží v Perštejně, odkud nám to jede v 6:56. Slunce se teprve probouzí a my už krájíme první kilometry lesní cestou. V Perštejně nasedáme do osobního vlaku, který nás odváží do Chomutova a tam přesedáme na rychlík do Ústí. Tam máme hodinu čas než nám pojede autobus do Petrovic. Mezitím zjišťuju, že jsem doma na sušáku zapomněla kraťasy, a tak přemýšlím, jestli to bez nich zvládnu a celou cestu ujdu jenom v legínách. V devět hodin jsme na nádraží v Ústí nad Labem a cestou na autobusák potkávám obchod se sportovním oblečením, neváhám a raději si tam ty kraťasy zaběhnu koupit. 

Jdeme okolo kostela, kde se zrovna koná mše. Děti to zaujalo, a tak se jdeme kouknout dovnitř. Všichni klečí a naslouchají. Děláme to samé, abychom nikoho neurazili, ale děti jsou strašně zvědavé a pořád se vyptávají, musíme tedy odejít a před kostelem jim všechno vysvětluju. Vtom k nám přijde postarší muž, kterého jsme už při vstupu do kostela potkali a žehná nám štěstí na cestu, aniž by vůbec věděl, že se na nějakou chystáme. Odříkává pár modliteb, my mu děkujeme a vyrážíme hledat naší autobusovou zastávku. Ta je u divadla, ale máme ještě mnoho času, tak ho využíváme smočením nohou v nedaleké kašně. Slunce už totiž nabírá na síle. Ani nevím jak, ale po chvíli je Tomík zmáčenej od hlavy až k patě.

Před jedenáctou hodinou vystupujeme v Petrovicích na zastávce. Škrábeme se do kopce směrem na západ od obce. To nám to pěkně začíná, ale děti šlapou a nic nenamítají. U posledního baráku ještě nabíráme vodu a dál už jdeme po poli k Mordovně a tam se pak napojujeme na červenou. Je to zároveň i naučná stezka s názvem Zapomenuté pohraničí. Potkáváme pár cyklistů. Před podchodem u D8 si dáváme v turistickém přístřešku sváču a pokračujeme dál. Děti ještě zkouší v podchodu ozvěnu, ale nemůžeme se zdržovat, je před námi ještě kus cesty. Tím, že jsme vyrazili poměrně pozdě (v 11 hodin) a nevíme, co nás na trase na Komáří Vížku čeká, není čas se zastavovat.

• 

• 

Za Krásným Lesem opět šlapeme do kopce. Musím si dávat přestávky, protože cesta je kamenitá a kočár se do toho kopce špatně tlačí. Děti mají samy co dělat, ale protože se často zastavuju a popadám dech, vždycky mě dojdou. Předjíždí nás jeden starší pán a jeho elektrokolo si s tím kopcem hravě poradilo. Volám na něj ať nás zapřáhne za sebe, ale německy mi odpovídá, že nerozumí.

Zastavujeme se u dalšího přístřešku a děláme přestávku na pití. Já si na chvilku lehám na dřevěnou lavici. Pokračujeme dál po lesní cestě a když podezřele uhýbá jiným směrem, koukám se do mapy a zjišťuju, že jdeme špatně. Trochu jsme si zašli, ale není to nic hrozného. Napojujeme se na silnici o něco dřív u osady Větrov blízko Adolfova. Vytahuju reflexní vestu a obě děti jdou do vozíku. Opět jdeme do kopce, teď je to teprve masakr.

Co nevidět ale přicházíme do malé obce jménem Adolfov. Dáška v kočáře usnula a já s Tomíkem jdeme do restaurace, kde si dáváme kofolu. Ještě tady musím doplnit vodu, která rychle mizí a pro sichr dobít telefon.

Z Adolfova jdeme ještě kousek po silnici. Dáška stále spí a Tomík je v klidu. Užívám si to ticho a kochám se pohledem na barevné louky. V Habarticích odbočujeme na lesní cestu a z dálky už vidíme hotel na Komáří hůrce.

• 

• 

Komáří vížka je náš dnešní cíl. Dorážíme sem ještě za světla a v turistickém přístřešku u kaple svatého Wolfganga si ohříváme na vařiči jídlo. Děti mezitím vyhazují z důlního vozíku všechny kameny a já přemýšlím, kde rozbalíme stan.

• 

• 

Začínám být trochu nervózní protože padá tma a je jasné, že místo musím najít okamžitě. Vtom spatřím autobusovou zastávku u hlavní silnice. Dobrá volba, je v ní místo pro všechny tři, i pro kočár a jako bonus je vedle obr louže. Děti se hned ujaly zachránit všechen spadlý hmyz z kaluže a já nám připravuju spaní. Okolo zastávky zvědavě venčí jeden chlapík psa, nedá mu to a zastavuje se u nás. Je to Němec z nedalekého občerstvení tady na Komáří vížce. Dáváme se spolu do řeči. Oprašuji svojí němčinu, až jsem ze sebe sama překvapená. Pán nás obdivuje a ptá se, zdali bych si ráno nedala kafe. Moc mu děkuju, ale odmítám s tím, že kávu nepiju. Přeje nám dobrou noc a loučí se. Je čas jít spát.

• 

• 

• Vzdálenost: 20 km
• Celkové stoupání: 502 m
• Celkové klesání: 234 m

2. den Komáří vížka – Moldava

První noc sama s dětmi venku byla taková nijaká. Hodně jsem se budila, protože velké parkoviště vedle zastávky slouží k setkávání lidí a klábosení, a to nejspíš v jakoukoliv hodinu.

Probouzíme se do chladného rána, dáváme si k snídani müsli, potom balím náš modrý cirkus a vyrážíme po červené na Cínovec. Tentokrát nepotkáváme po cestě nikoho. Po pěti kilometrech se zastavujeme u polorozpadlého přístřešku, kde máme v plánu si uvařit oběd, ale v přístřešku nejsou lavice. Měním tedy plán a oběd si uvaříme o dva kilometry dál u rybníka. Potřebujeme také doplnit vodu, na mé staré mapě jsem našla pramen s názvem Mrtvé dítě, ale bohužel na jeho místě stojí domeček s ochranným pásmem. Vedle něho ve škarpě něco teče, ale vypadá to tak divně, že by to po požití k mrtvému dítěti asi nemělo daleko.

• 

• 

V Dlouhém rybníku se všichni koupeme. Je to naše první očista co jsme vyrazili přes Krušné hory. Vaříme si tady polévku, a také se převlíkáme do lehčího oblečení. Sluníčko totiž zase nabírá na síle. Dostávám také doporučení od kamaráda Kuby, že kdybychom něco potřebovali, můžeme se stavit u jeho kamarádů, kteří na Cínovci bydlí. Samo sebou, že toho využíváme. Potřebuju totiž nabít telefon a dvě powerbanky a také doplnit vodu.

• 

• 

U Soni se zdržujeme asi hodinu a půl, dostáváme tady i najíst – shodou náhod naše oblíbené boloňské špagety, dává nám pár tipů, jak si zkrátit cestu a jdeme zase dál. Takhle poflakovat, to by nám šlo. Jdeme zase kousek po silnici a pak uhýbáme do lesa na červenou. Obě děti ve vozíku usínají a přede mnou je prudkej kopec dolů. Vytahuju popruhy, které vážu okolo svého těla a za rukojeť kočáru. Dělám to kvůli bezpečnosti. Kdyby mi z kopce podjely nohy, kočár zaručeně neudržím a ujede mi. Váhu kočáru odhaduju tak na 55 kilo. Hodně mi pomáhá jít z kopce cik cak, kočár tak nemá tendenci se nekontrolovaně svojí vahou rozjet. Moje předvídavost se naplňuje a noha mi na kamenné cestě uklouzla. Naštěstí to jistily popruhy.

Dojdu na rozcestí a neznačená cesta, kterou jsem si na mapě našla a měla nám ušetřit kilometr, je popadaná stromy. Tak nic. Jdeme dále po červené a pak se napojíme na zelenou, která je zároveň naučnou stezkou a po té dojdeme až do Moldavy. Tady už potkáváme pár lidí. Tomík se rozhodl, že bude stávkovat a nic s ním nehne. Zastaví se a stojí jako socha. Je s ním těžké pořízení.

Procházíme okolo rybníka, děti pozorují vážky, házejí kamínky do vody a kdybychom odtamtud neodešli, házejí tam ty kamínky do teď. Jde to opravdu pomalu a můj plán se tak začíná zkracovat, to ale zjistím až další den.

• 

• 

Po Sklářské naučné stezce přicházíme do Moldavy. Míjíme historické nádraží a z otevřených dveří na nás dýchne takový ten klasický nádražní odér. Sedáme si na terasu místní restaurace, dáváme si limču a nabíjíme techniku.

• 

• 

Večer má pršet, a tak jsme si opět na spaní vybrali autobusovou zastávku u silnice. Je větší než ta na Komáří vížce. Klidně bychom v ní mohli bydlet.

Chystám nám spaní a děti si mezitím u popelnic našly hračky. Květinové věnce. Nejsme daleko od vietnamských obchodů, a tak se vsadím, že nechtěné věnce jsou od nich. Nevadí. Hračky s sebou žádné nemáme, tak jim tu radost brát nebudu. Trochu mě ale znervózňuje muž v autě, který projíždí pořád okolo a kouká dovnitř. Dobrou noc tedy.

• Vzdálenost: 17,6 km
• Celkové stoupání: 251 m
• Celkové klesání: 234 m

3. den Moldava – Klíny

Celou noc propršelo a my se probouzíme do zimy. Ke snídani si dáváme opět pečené müsli. Balím náš modrý cirkus a vyrážíme po Sklářské naučné stezce směr hraniční přechod Holzhau. Cestou nabíráme vodu z pramene a povídáme si s chlapíkem z jedné chaty o naší cestě. Po pěti kilometrech si dáváme malou pauzu v přístřešku na hranici a kousek od nás vidíme srnku. Ta dvakrát poskočila a z vysoké trávy se vynořila její dvě mláďata, která ihned začala pít mléko. Krásná podívaná.

Už chápu proč všichni tvrdí, že Moldava je úplně jiný svět. Mají pravdu. Je to tady jiné, takové magické.

• 

• 

• 

• 

Překračujeme hranice a jdeme stále po červené. Jedno se našim německým sousedům musí nechat. Na turistických trasách mají snad co kilometr to lavičku. Přístřešky tu mají také vymakané, za to značení mají poskrovnu. Takže musím stále sledovat, jestli jdeme správně. Zastavujeme se u potoka, kde je i lavička. Děti si máčejí nožky v potoce a já chystám oběd. Výborný guláš jsme do sebe kopli raz dva.

• 

• 

Máme zastávku v Deutschgeorgenthalu v restauraci a opět dobíjíme techniku. Koukám do mapy a kousek cesty budeme muset jít po frekventované silnici. Potřebujeme se dostat k vodní nádrži Rauschenbach a odtamtud už to bude chvilku po místní komunikaci a pak opět po lesní cestě. V Neuwernsdorfu nás ale přepadá bouřka. Chvilku jdeme za deště, ale pak už padají trakaře, tak se musíme okamžitě někam schovat. Nacházíme otevřenou garáž, kde si sedáme s Dášenkou na palety a čekáme až to přejde. Tomík naštěstí spí, takže jsme ušetřeni jeho křiku při každém zahřmění.

S počasím to vypadá bledě, přestat pršet má okolo sedmé a my potřebujeme jít, abychom došli na místo spaní ještě za světla. V garáži jsme víc jak hodinu a půl. Mezitím už se vzbudil i Tom, a to s ne moc dobrou náladou. Naštěstí se začínají trhat mraky a my můžeme pokračovat dál.

Na téhle trase jsou dvě turistické boudy na přespání a my měli v plánu se v jedné z nich ubytovat. Jenže od rána už na sobě pociťuju, že je něco v nepořádku, chce se mi pořád na malou, a to i když jsem zrovna byla. Vím, co se o mě pokouší a že za to může chladná noc na Moldavě.

Dorazili jsme k první boudě. Je opravdu luxusní a po prvním prozkoumání se zdá, že by nám v ní neměla být zima. Stojí totiž na betonových podstavcích a podlahu má dřevěnou. Jdeme dál. Opět se táhneme do nikdy nekončícího kopce, když se nám najednou naskytne nádherný výhled do krajiny. Rozhoduju se, jestli spát dnes v boudě a nebo jít raději do penzionu. Celou cestu k druhé boudě přemýšlím a poté usoudím, že bude lepší když dnešní noc strávíme v teple.

• 

• 

U druhé boudy už se koukám po ubytování v okolí. Chlapík, který tam zrovna se synem venčí psa, mi doporučuje penzion Starou školu na Klínech. Jsem na českoněmecké hranici a nic lepšího teď asi neseženu, takže to risknu a sejdu 5 kilometrů dolů na Klíny. Zítra si to holt zase vyšlápneme. Tímhle momentem se mi to ale tak překopalo, že mi následující dny nebudou sedět body, do kterých máme dojít.

V penzionu Stará škola nás vřele vítají. Dostáváme pokoj s názvem Sborovna a já se jdu hned ohřát do sprchy. Doufám, že je to jen takové varování a zítra se můj stav zlepší. Přinejhorším si budu muset nechat přivézt antibiotika.

Je to naše podruhé, co spíme v českém penzionu. Zaměstnanci jsou přátelští a vůbec jim nevadí dvě divoké děti z lesa. Naopak se nám snaží ve všem vyjít vstříc, čehož si velmi vážím. Využívám zdroj energie a dobíjím před spaním techniku. Venku opět prší a já jsem ráda, že dnes spíme v teple. O chvilku později se k dešti přidává i bouřka. Je přímo nad námi, když vtom udeří hrom. Úplně mě to nadzvedne z postele. Ještěže děti spí, Tomík by se určitě rozbrečel. Usínám.

• Vzdálenost: 27,8 km
• Celkové stoupání: 533 m
• Celkové klesání: 605 m

4. den Klíny – Brandov

Ráno se probouzím v sedm hodin podle budíku, zato děti vyspávají do devíti. Noc strávená v teple mi prospěla. V restauraci na nás čeká královská snídaně a po ní už nám zbývá zabalit pár věcí a vydat se zase na cestu.

Ptám se číšníka, jestli večer slyšel tu ránu. Odpovídá mi, že zrovna kouřil venku, když najednou udeřilo přímo vedle penzionu. Prý se málem slušně řečeno pokakal. Vůbec se mu nedivím.

Jsme docela ve skluzu a v opuštění penzionu nám brání naskládané zboží ve dveřích, kterými potřebuju vyjet ven kočárem. Dětem to nevadí, houpou se mezitím na houpačce, ale já už začínám být nervózní, zdali zvládneme dorazit do dnešního cíle.

Konečně se dostáváme z penzionu Stará škola a po propršené noci se nevydáváme po modré, ale volím cestu po silnici číslo 271. Co si budem povídat, tlačit kočár po silnici je jednodušší, než ho tlačit po blátivé cestě. Po pár kilometrech odbočujeme ze silnice na červenou směrem do Mníšku, tam doplňuju na benzíně vodu a dále pokračujeme po cyklotrase číslo 23 do Nové Vsi.

V Nové Vsi si dáváme přestávku na autobusové zastávce a milý pán odnaproti kvůli nám otevírá obchod s potravinami. Odtud se už vydáváme po žlutý směrem na Horu Svaté Kateřiny.

• 

• 

Na začátku mé cesty jsem dostala kontakt na paní Milu, která má Krušné hory projeté na kole křížem krážem. Čtvrtý den tedy využívám jejích rad a nevydávám se do Kalku po zelené a pak následně po modré přes Rudolice, protože je tam prý tak hrozný kopec, se kterým má co dělat i cyklista. Beru to tedy po silnici na Brandov.

• 

• 

V Brandově se musíme zastavit v hospodě a dobít telefon, protože nevím, zdali by mi vystačil do zítra odpoledne. To koukání do mapy hodně žere. Je okolo čtvrté hodiny a já zjišťuju, že do Kalku je to 12,5 kilometru a podle mapy tam budeme za 4,5 hodiny. Jenže mapa neví, že mám dvě malé děti, takže pro nás je to za šest hodin. Nevím co teď, nevychází mi to za světla a v půli cesty, v temném lese, se mi rozbalovat stan nechce. Provozovatel hospody mi nabízí, že si můžu rozbalit stan u nich za hospodou a říká, že jsem udělala dobře když jsem nešla přes Rudolice. Jenže já začínám pochybovat, jestli to pro mě nebylo lepší. Vyšlápla jsem do teď takové, že jsem si pro sebe říkala, že horší už potkat nemůžu, ale to ostatní neví. Možná bych v Kalku byla už před osmou hodinou.

S Milou jsme se dnes v Kalku měli sejít a probrat moji trasu. Chystám se jí napsat, že dnes spíme v Brandově, ale mezitím mi volá, že už je na cestě a veze nám jídlo. Moc děkujeme.

Rozbaluju za hospodou stan. Musíme jít brzo spát, pátý den už jsem chtěla být na Měděnci. Teď už ale vím, že to není možné.

• Vzdálenost: 20,9 km
• Celkové stoupání: 224 m
• Celkové klesání: 485 m

5. den Brandov – Hora Svatého Šebestiána

Probouzíme se opět do chladného rána. Dášenka se klepe zimou. Její spacák je nevhodný. Ráda bych si ho s ní vyměnila, ale je dětský. Beru ji k sobě a zahřívám jí svým tělem. Balím modrý cirkus a vyrážíme z Brandova po modré okolo Načetínského potoka do Kalku. Nikde nikdo. I když se to nezdá, táhneme se pořád do kopce až do Kalku. Nic hrozného, ale raději bych to šla opačným směrem.

V Kalku se zastavujeme v restauraci U Sovy doplnit vodu. Děti mezitím spatřily dětské hřiště a berou čáru. Kupuju limonádu. Vodu jsem si v hospodě nenačepovala, protože jsem si hned vzpomněla na pramen Mrtvé dítě. To by nám tak scházelo dostat po cestě hnačku. Sedám si ke dvěma vandrákům a dáváme se do řeči. Jsou tři dny na cestě a svojí cestu zakončili právě tady.

• 

• 

Je čas jít zase dál. Plán je jít po žluté a pak po červené na Horu Svatého Šebestiána a tam zakotvit v turistickém přístřešku u Krušnohorského oka. Jenže to máme ještě 15 kilometrů. Po silnici přes Načetín o kilometr kratší. Nevím, co je lepší nebo horší. Jestli cesta terénem nebo cesta po silnici, obojí už mě štve. Ztrácím motivaci. Děti už to nebaví. Psychika dostává pořádně na prdel. Volám Mile, protože už nevím jak dál. Nachází nám super přístřešek kousek za hranicemi na modrý směrem na Hirtstein, tam můžeme strávit noc.

Jdeme tedy opět po silnici směrem na Pohraniční. Dáváme si přestávku u Červeného rybníka. Děti jsou pořád v sobě. V duchu si představuju jak jim uteču.

Po cestě potkáváme tři přejeté krtky. Z Tomíkovo nejoblíbenější pohádkové postavy je teď placka, a to hned 3x. Když se nedívám, sahá na něj.

Jsme na hranici u free shopu. Mám nějaké drobné v eurech, tak si jdeme koupit pití a něco na zub. Venku si dáváme přestávku a já pořád přemýšlím, co dál. Jít ke Krušnohorskému oku, nebo k přístřešku na druhé straně hranic? Mezitím vidím přicházet dvě mámy se třemi puberťáky a s jedním tříletým klučinou. Jsou na vandru po Krušnejch a mají namířeno do Marienbergu. Dávají si přestávku a my trávíme čas v jejich společnosti.

Dnes jsme se po cestě více poflakovali a já se rozhodla naší cestu ukončit. Cítím to tak, i když bych mohla vysolit deset důvodů proč, všechno jsou to jen prkotiny. Největší vliv na to má psychika. Tím dalším důvodem jsou chladná rána a naše nedostatečná výbava. Chtěla jsem dojít až do Lubů u Chebu, ale končíme zhruba v polovině s více jak 100 kilometry v nohách.

Náš modrý cirkus končí na Hoře Svatého Šebestiána.

• 

• 

• Vzdálenost: 23,2 km
• Celkové stoupání: 531 m
• Celkové klesání: 237 m

A jestli bych vyrazila znovu? Ano, hned! Není to v nohách, ale v hlavě. Jen se to chce lépe vybavit.Příští rok si dojdeme ten zbytek. Z Hory Svatého Šebestiána až do Lubů u Chebu. 

Držte nám palce:-)

Za článek děkujeme Dominice Hořákové. Další její reporty z výletů nebo tipy kam vyrazit s dětmi, najdete na jejím blogu dominikysvet.cz, facebooku nebo instagramu.